Pátek 8. 4. 12:00
70 min. / Městské divadlo / představení pro školy
Teď, nádech a leť
Divadelní svědectví o boji o přežití, ve kterém nejde o holý život, ale o důstojnost, o život, který neupadá ani v rozkladu a zmaru.
Abdul je příběh o neodpustitelné vině. Dějištěm příběhů je Čečna, avšak otázky, které vyvstávají jsou naše: Je možné dosáhnout takovéto úrovně lidství bez prožití války? Kým jsme tváří v tvář těmto událostem? Jsme schopni obsáhnout vinu?
Inscenace vychází ze skutečných příběhů a událostí z Čečny. Odehrály se v období, kdy se přežívající prvky tradičního myšlení střetávaly svválečným rozvratem a následným novým, totalitním uspořádáním země. Evropské pojetí zločinu a trestu v tomto prostředí ztrácí jasně definovatelné rysy i místo v žebříčku hodnot. Výše než potřeba spravedlivě potrestat viníky je touha "normálně žít jako obyčejní lidé". Co to znamená a co to stojí? Příběh mladíka Abdula v sobě nese nadčasové a mimo rámec regionu platné otázky kdo a čím je vinen, co je prvotní vina.
Motivy pocházejí z přímých svědectví účastníků událostí a z knih: Asne Seierstad – Děti Grozného, Krystyna Kurczab-Redlich – Hlavou o zeď Kremlu, Petra Procházková – Aluminiová královna, Irena Brežná – Vlčice ze Sernovodsku, Anna Politkovská – Putinovo Rusko.
„…Soubor Teď nádech a leť vytvořil svět, ve kterém se hovoří o vině a právu, o bezpráví a milosrdenství, o zlobě a odpuštění, o soucitu s oběťmi i viníky, o soucitu s 'člověkem jako takovým'. A ani chvíli to nezní falešně nebo pateticky.” (z recenze Magdaleny Hasiuk)
Režie, scénografie: David Zelinka, Dominika Grenda, Eliza Paś
Fotografie z Čečny: Štěpán Černoušek
Hrají: Eliza Paś, David Zelinka
Soubor Teď nádech a leť založili v roce 2010 Karolína Plachá a David Zelinka jako nezávislé neregistrované uskupení a takto, v rozšířeném a proměnlivém obsazení, funguje dodnes.
Inspirací pro práci souboru byly od počátku cesty a setkávání s lidmi – s jejich životy, příběhy, zvyky, vírami, písněmi. Divadelní inspirací bylo a zůstává Polsko, setkávání s tamními divadly, a rozmanitostí toho, co všechno může slovo „divadlo“ znamenat.
Inscenace se dotýkají aktuálních a politických témat, ale v centru zájmu zůstává situace lidí stojících mimo politiku, obecně lidská situace člověka, toužícího po naplněném životě. Chceme hovořit především o těch, o kterých se nehovoří v médiích, zajímají nás lidské příběhy, bez ohledu na to, v které části světa, a v případě konfliktů, na které straně hranic se odehrály. Tyto příběhy zbavené politického kontextu se stávají obecně lidskými situacemi, které mají nadčasovou platnost. Výchozím bodem a jedním z komunikačních prostředků, jak na výpravách, tak později v představeních, jsou tradiční písně.
